Novinky Deník


Pokračování deníku mé cesty kolem světa, můžete číst na tomto odkazu - Šnekův Deník 

Je to z důvodu, že se mi do něj snadněji píše z mobilu.



20. den, středa 30. května 2013, Šok

Je na čase opět zvednout kotvy. Sice jsem ještě všechno nestačil v počítači dodělat, ale jsou to jen maličkosti. Počasí se asi trošku na chvíli zlepšilo, je nutno prostě jet dál. Do neděle chci být v Brně a cestou mám ještě předběžně domluvenu návštěvu u cyklotrempa Honzy Vlasáka v Moravské Knínici. Ráno po snídani se balím poměrně dlouho a vyjíždím až kolem jedenácté. Neprší, hurá. Po pár kilometrech v Jamném nad Orlicí se situace, ale rapidně mění. prostě zas leje. V zastávce na autobus přemýšlím, zda to je přeháňka nebo jestli mám vybalit pončo? V tom se u mě otáčí velké nablýskané auto a vystupuje starší pán. Jde ke mě a opatrně se ptá, jestli si chci povídat a jestli se může pozeptat kam jedu? Já mám čas a tyto rozhovory - kterých je v těchto dnech nespočet - mě vůbec nevadí. Okukuje mé kolo, ptá se mě na detaily cesty a najednou se to stalo: Pán vytahuje peněženku a vráží mě do ruky tisícovku. Já jsem vyplašen. Měl jsem pocit, že si spletl bankovku. Chlapík jen suše konstatuje: "To se ti bude hodit!" Já se ptám: "Jestli to není moc?" A zmůžu se jen na předání vizitky a poděkování. Ještě si mě fotí a pak se loučí a drží mě palce a odjíždí. Stojím tu na zastávce v dešti v šoku. To se nestává každý den. Celý překvapený začínám hledat pončo a pán je tu během pár minut zpět. Že si to rozmyslel, že se musíme vyfotit ještě spolu. Oslovuje kolemjdoucí paní a ta nás fotí společně na jeho telefon. "Tak užívej cesty a hodně štěstí". I já se vydávám už do deště v ponču a za vesnicí vidím, že chlapík se vrací znovu. Snažil se mi dovolat na můj vypnutý telefon, který neslyším a nezvedám. Ptá se mě jestli nechci přespat u něho doma v Letohradě v tom nečasu? Já na to, že je ještě brzo a že dnes chci ještě něco ušlapat. Pozítří chci být totiž u Brna v Moravské Knínici a mé tempo není velké. Být o pár hodin víc, tak ale tuto nabídku neodmítnu. I tak děkuju moc! Ještě nikdy jsem nepotkal sponzora v autobusové zastávce. Šlapu dál, tlačím kopce a postupně se dostávám do Letovic...  


Pokračování někdy příště, můj hodinový odpočinek na brněnském výstavišti končí a musím se jít věnovat přátelům...  Dopíšu to někdy...ale byl to fakt šok, to vám povídám.

19. den, úterý 29. května 2013, Ještě odpočinek

Pořád tu jsem na chaloupce Lesovna a včera jsem nestačil udělat vše důležité v klidu postele u svého počítače. Takže s laskavým svolením Markéty a Luďka tu trávím ještě jeden den a noc. Celý den zalezlý v pelechu. Ťukám do počítače a jen občas jsem zavolán, abych sešel do jídelny k jídlu. Prostě kompletní servis na vynikající úrovni. Děkuju moc! Večer vždy klábosíme nad rozsvíceným globusem a už nás všechny svědí šlapky...  

18. den, pondělí 28. května 2013, Odpočinek


Celý den si vegetím v posteli u kamen. Koukám z oken jak venku prší a prší. Na klínu počítač a po dvou týdnech konečně ťukám tyto první stránky deníku a jsem také dokonce prvně připojený k internetu. Takže sice v postýlce, ale pracuji. Trošku jinak, ale pracuji. Dávám si tu dva dni odpočinek. Je tu krásně. Krásná chaloupka na konci vesnice. Doporučuji všem cykloturistům i jinším turistům. Info najdete na webu: www.lesovna.eu

17. den, pondělí 27. května 2013, Lesovna

Ráno je studené a vlhké, vůbec se mi nechce ze spacáku. Ale dnes večer musím být v Těchoníně u kamarádů Markéty a Luďka. Celý den je zima a prší čim dál víc. Do kopců mě žene jen vidina večerního tepla na cykloturistické základně Lesovna, která právě patří mým kamarádům. Večer dojíždím celý zmoklý a docela i zmrzlý. To že včera bylo 13 stupňů se oproti dnešku dá považovat za velký hic. Dneska je teplota na palubě mého stroje pořád kolem 10 stupňů a ten déšť, který odpoledne zesiluje taky nepřidá. Přivítání velkolepé: sprcha, sušení věcí, večeře a pak dlouhé povídání až do večera.

16. den, Neděle 26. května 2013, Bramborák

Ráno po snídani v podobě míchaných vajíček se balím a loučím. Odjíždí se mi nějak nerado. Půl dne jsem nějaký zamyšlený. Petr mě včera totiž naplnil spoustou rad jak přežít v divoké přírodě. Je to totiž voják z povolání a už má za sebou docela dost zkušeností v tomto oboru. Díky moc za zajímavé myšlenky. Přes den se poprchává, je poměrně zima. Něco kolem 13 stupňů. No, lepší konec května jsem si i uměl představit, ale jsou to pouze mé představy. V pozdním odpoledni před Chocní okukuji místní lesík a už tuším tedy, kde budu dnes spát? Ale ještě je chvilku čas, jedu se ohřát do hospody. Na kraji Chocně je Restaurace u Osla s milou a pohodovou paní výčepní, která mě dovolila dát kolo až k oknu, abych na něj dobře viděl. V útulné hospůdce mě překvapila svým menu. Nejen pivem, ale hlavně nabídkou bramboráků. Bramborák snad na třicet způsobů. Ani já jsem neodolal a dal jsem si bramborák řecký. Kombinace chuti oliv, balkánského sýra, zeleniny a mastného bramboráku mě uchvátila a dostala do stavu naprosté spokojenosti. Dávám si tedy ještě dvě pivka a kávičku a relaxuji. Za hodinu už bude tma a to už se vydávám zpět k mému lesíku a stavím stan a v poklidu, beze spěchu zalézám. Ještě si dělám pár poznámek do telefonu o dnešním dni a v teploučkém spacáku poklidně usínám.

15. den, sobota 25. května 2013, Chrudim

Chrudimské náměstí

Ráno po cibulačce, po sbalení jedem na Chrudim. Doprovází mě Pavlína s Vaškem na kolech. Jedou na velký nákupy před cyklodovolenou. Vašek také chce vyzkoušet nový vozíček na kolo, se kterým už příští týden budou drandit po severní Itálii. Nikam nepospíchají, mají sobotu před sebou a tak zastavujeme ještě na jedno pivko u Chrudimky přímo ve městě. Pořád by bylo co povídat. Je vidět, že stejný koníček cykloturistický dokáže spojit lidi. Ale nastává opět čas loučení. Ach jo, pokolikátý už? No dneska to tak ještě nebolí, dneska umím a mám připraven plán, jak totiž zabojovat se samotou? Mám tu ve městě totiž nějaké známé ještě. Nějaké to příbuzenstvo, prostě kus svého klanu. Volám tedy Veronice, Petrovi a Agátě. Za chvilku tu jsou, ale bez Agátky. Ta si léčí doma bolavý krk. A začalo nové povídání, nové pivo, svačina a pak ale jdeme domů, aby se Agáta doma moc nebála. Po večeři u drinku dáváme společnou partičku Člověče, nezlob se a pomalu a jistě usínáme.

14. den, pátek 24. května 2013, Překvapení

Během poledne dojíždím do Heřmanova Městce. Tam si mě vyzvedává Pavlína a vede mě zadní cestičkou na Konopáč. Celé odpoledne si krásně povídáme, stačím se i vysprchovat a už přijel z práce i Vašek. Poté jedem na kole nechat svářečkou vyztužit kritické místo na nosiči bagáže. Podává mě ruku pan Josef Macháček a uvádí mě do své dílny. Je plná tří čtyřkolek. Na první pohled mě udivila extrémní čistota celé dílny a pak na stěnách jsem začal koukat po plakátech. Z nich jsem pochopil o koho vlastně jde? Pan Josef Macháček je pětinásobným vítězem rally Paris - Dakar právě na čtyřkolkách. To jsem se to dostal do pěkné společnosti. Myslel jsem si, že mě kolo vyspraví nějaký místní automechanik a já najednou zírám na koncert rukou a nářadí takové veličiny. Za dvacet minut bylo hotovo, ale další půlhodinku jsme si ještě povídali o závodění, o cestování.
Čas nás ale tlačí, hospoda nepočká. Jedem uklidit kola a pak pěšky do hospody. Koná se tam čtyřnásobná oslava svátku. Dnes je Jany. Pan výčepní mě hned vítá. Potkal mě totiž dopoledne v Městci a jelikož z předchozího dne věděl, že přijedu, tak se mě nebál a už v Městci na ulici mě vítal a prozradil mě, že na večer přichystal překvapení v podobě domácích klobás. Posezení bylo krásné, veselé a najednou začal k sousednímu stolu přicházet kytarista za kytaristou a zpěvačka za zpěvačkou a já začal tušit, že tento večer jen tak neskončí...

13. den, čtvrtek 23. května 2013,  Pospíchám

Na cyklofestu mě rodina Blažkova pozvala na nocleh do vesnice Konopáč u Heřmanova Městce. A taky mi teď Vašek píše, že mám přijet na pátek, že bude zrovna doma pán, který vlastní dílnu se svářečkou. Nějaký pan Macháček. V té chvíli vůbec netuším o koho jde? Dost lidí mě na Cyklofestu radilo, že bych si měl nosič na bagáž nechat vyztužit, jinak moc dlouho nevydrží. Snažím se tedy během celého dne dojet co nejdál, abych zítra stačil dohodnutý sraz. Přes Golčův Jeníkov dojíždím do Třemošnice. Zas na večerní pivko. Počítám, že budu spát někde za Třemošnicí v lese. Ale místní śtamgasti v lokále Na Špici jsou neúprosní. Domlouvají s výčepákem nocleh pod hospodskou pergolou. Zvou mě na frťana. Jeden mě dokonce pořizuje dvě klobásy na snídani coby sponzorský dar. Pak volají místnímu cestovateli, abych se mu předvedl a aby mě také vyprávěl své zážitky se světa. V tomto lokále jsem se opravdu nenudil.

12 den, středa 22. května 2013,  Nepospíchám

Od Humpolce šlapu k Sázavě do Světlé na Sázavou. Odpoledne si připadám dost cizokrajně, aspoň teda podle názvů vesniček, které projíždím. Josefodol, Kunemil. V Sázavce brzdím na večerní pivíčko před spaním. Po zjištění a ubezpečení výčepáka, že si můžu v klidu ustlat hned za hospodou si dávám ještě čaj s rumem a v klidu tlachám se štamgasty.

11. den, úterý 21. května 2013, Sám a sám

Ve stanu v klidu lesa

Po snídani balíme a cestou od seníku nás potkává domorodec na traktůrku. Vrací se domů pro foťák a fotí si mě. Zná hodně. Zná majitele muzea motorek v Českých Budějovicích a vypráví nám jak na motorce projel celý svět. Když vidí mojí šustilku, tak se přiznává, že zná i pana Kalaše. Jeho dcera u něj dokonce pracuje. Pěkné povídání to bylo. Ale už jedem dál a na nejbližší křižovatce to přišlo. Loučení. Standa se jede domů vykurýrovat a opouští mě. Co se dá dělat? Nic. Jsem sám a přede mnou zas velký kopec a Pelhřimov. K večeru kousek před Humpolcem tlačím zatím svůj nejdelší tříkilometrový kopec. Měl 572 m/m a jmenoval se Ptáček. Nahoře se zastavuji a dělám tu noclech. V lese, ve stanu v klidu lesa.

10. den, pondělí 20. května 2013, Samý kopce

Ráno už za trochu lepšího počasí pokračujeme přes Soběslav dál. Jsou tu všude kopečky a i když mě Standa veze přední tašky, stejně jsem hodně pomalý a tudíž Standa pořád na mě někde čeká. A je tomu asi rád. Necítí se dobře, je nastydlý. Dokonce si v lékárně kupuje Paralen a vitamín. Uvažuje o tom, že mě opustí a pojede se domů vyležet. Ještě spolu trávíme noc u seníku kousek od Čerňovic u Pelhřimova.

9. den, neděle 19. května 2013, Cyklofest končí, cesta začíná...

Hned po snídani urychleně balím, protože v deset hodin je start posledního výletu na letošním Cyklofestu. A já na něm nesmím chybět. Od zkušených cyklocestovatelů Lucky a Michala dostávám krásný puntíkatý šátek plný buchet na cestu. Ten šátek už jednou svět objel a já se mám snažit, aby ho objel podruhé. Jestli to klapne, tak to bude jediný exponát v muzeu věcí, které dvakrát objeli svět na kole.:-) Všichni účastníci Cyklofestu mě slavnostně odstartují mou velkou cestu a jedou se mnou pár prvních kilometrů až do Protivína na pivko. Děkuji všem za všechno. Nová přátelství jsou potvrzena pozváním na nocleh, posledním pivem a pak už jen ahoj a užij si to. Všichni jedou dál a já se Standou a Michalem nabíráme směr na Temelín. Tam se totiž dbře dobíjí energie na další cestu. Michal se po nějaké době také loučí, pospíchá na vlak do Prahy. A se Standou máme v plánu společně putovat až do pátku přes Čechy směr Orlické hory. Večer za Týnem nad Sázavou nás bouřka žene do lesa, kde také trávíme noc.

8. den, sobota 18. května 2013, Pořád odpočívám

Putim

Další cyklofestivalový den jsem pojal pátečním způsobem. Po snídani odpočinek a i trochu toho spánku ještě bylo a odpoledne malý výlet na Putim.
Večer se opět plně věnuji programu na Cyklofestu a to s plným nasazením. Večer totiž proběhla beseda s mojí maličkostí. Všem účastníkům jsem se představil a hlavně jsem představil můj následující, vlastně už probíhající cestovatelský projekt. Beseda se postupně zvrhla ve zpívanou s pivíčkem a dlouhým pokecem až do noci. Já mám zítra velký den, a ráno chci být fit, šel jsem spát tedy docela brzo, už kolem půl třetí:-)

7. den, pátek 17. května 2013,  Odpočívám na Cyklofestu

Pitný režim na Cyklofestu

Půl dne relaxuji v bungalovu a odpoledne jedu jen na malou projížďku do Protivína. Musím tam pozdravit místního majitele cykloprodejny. Loni, když jsem tu jel s kamarádem, tak nám totiž moc pomohl s novým pláštěm a s radou, co všechno musíme v okolí vidět. Moc nám fandil, když jsem mu tenkrát věnoval vizitku s prohlášením, že příští rok chceme jet kolem světa. Po roce ho zdravím a oznamuji mu, že jedu sám, ale že jsem na tu cestu opravdu vyjel. Po návštěvě cykloprodejny začínám mít na něco chuť. V nádražní hospůdce si dávám vynikajícího utopence.
A večer se již věnuji plně programu Cyklofestu. Rodina Vackova přednáší o tom, jak na skládačkách projela celou Jamajku. Dost se mi to líbilo. Jamajku bych při svém putování také nechtěl minout totiž.

6. den, čtvrtek 16. května 2013,  První ztráta

Ráno jedu přes Strakonice k Protivínu na Benešovský mlýn u Heřmaně. Večer tam začíná již tradiční třídenní Jarní Cyklofest, kde jsem hostem a budu tam tři dni působit ve společnosti cykloturistické. V Sudoměři, asi 10 km od Heřmaně si dávám pivíčko a odpočívám po šlapacím dopoledni. Zvedám se a pomaličku v klidu dojíždím k mlýnu. V tom zjišťuji, že mi praskl jeden gumicuk. Zrovna tento gumicuk držel dva fungl nové, náhradní pláště, které jsem si vezl. A pláště nikde. Otáčím se a asi deset kilometrů se vracím, jestli je někde nenajdu. Nenašel. Škoda, co se holt dá dělat? Stejně už pár dnů uvažuji, že budu muset kolo nějak postupně odlehčit nebo posílit své svalstvo. No tak první, i když neplánované odlehčení je za mnou a vracím se zpět trošku smuten do Heřmaně na Cyklofest. Přijíždím včas, večeře se právě podává, Cyklofest začíná.

5. den, středa 15. května 2013,  Klidný den

Cyklostezka u Sušice

V poklidném tempu pokračuji ráno směr Sušice, kde v hotelu Fialka u svačiny myslím na Katku a vlastně myslím na všechny kamarády z Plzně. Zakecává se se mnou jeden tramp. Máme společnou řeč, akorát já nemám maskáče a bágl na zádech. Ale oba dva jsme vlastně na vandru.
Ze Sušice pokračuji po cyklostezkách a vedlejších silničkách až do Volenic u Strakonic. Tam na mě obdivně křičí štamgasti od lavice u hospody. Nedá mě to a dávám si s nimi také nějaký ten nápoj. Večer uléhám kousek od vesnice jen tak ve spacáku.

4. den, úterý 14. května 2013, Nečekané setkání

Stoupání na Velhartice

Ráno kolem deváté vstávám, balím karimatku, spacák a další své švestky a loučím se s výčepákem. Startuji pozvolna, vyčasilo se, prvních pár metrů z Dešenic je nádherných. Pak za zatáčkou přijde první pořádný kopec. To se mi už nádherně nejeví. Kolo má 67 kg a postupně, pomalu a trpělivě ho tlačím do kopce směrem na Děpoltice. Asi tak v půli kopce, když se už poněkolikáté vydýchávám mě dojíždí cyklista a zdraví mě. V té chvíli mě málem upadlo kolo a cyklista málem spadl překvapením. Ano, dlouholetý kamarád Jirka Linhart, který se na důchod odstěhoval do Dešenic se jede se podívat na Javornou. Taková náhoda, Nejméně dva roky jsme se už neviděli. Jede na osadu Šukačka, kde mě před lety učil s celou bandou turistů jezdit na kole. Jak symbolické setkání. Před 15 lety jsem s ním zažil první cykloturistické akce do Vídně nebo Innsbrucku a teď vyjíždím po letech sbírání zkušeností sám do světa.
U Děpoltic se po pár větách loučíme a já směřuji dál na Strážov, pak na Běšiny a odbočuji směr na Velhartice. Za Běšinama mě potkávají myslivci, jdou silnicí a zakecávají se se mnou. Že prý mě viděli v televizi a vůbec nevěřili, že se někdo může vydat na takovou cestu. Teď mě vidí na živo, fotí si mě a doporučují mi hospůdku k obědu, která je poblíž. Tak tam zastavuji, dávám si oblíbenou trojkombinaci: polívku, pivko a kafe.
Po hodinovém odpočinku pokračuji pomalu do kopce na Velhartice. Jsem fakt pomalý, ale co, o rychlost přeci nejde. Docela dost sluníčka a tepla. Na návsi ve Velharticích v místní hospůdce se ochlazuji jedním pivem a docela mě zaujalo, jak jsem konsternovaný ze zapnuté televize v lokálu. A jejda, začíná hokej. Další zápas našich na letošním mistrovství světa. Tak si dám ještě jedno a první třetina utekla jak voda. Je mi tu trochu zima od přiotevřeného okna, tak na další třetinu si radši dám čaj s rumem. Jediný co si pamatuju, že jsme vyhráli, ale s kým? Toť otázka, na kterou již neznám odpověď. Je to jedno, důležitější je pro mě teď najít nocleh. Sjíždím z kopce za Velhartice a u odbočky na Hory Matky Boží vidím krásné odpočívadlo i se stříškou. Dávám si tu večeři a nakonec tu uléhám jen tak pod širák. Je tu klid a počasí je zatím stabilní. Stabilní do krásna. V noci se budím chladnem, tak si pořádně zapínám spacák a vidím na obloze spoustu hvězd. Tak krásný nocleh už jsem dlouho nezažil.

3. den, Pondělí 13. května 2013, Už jsem sám...

A je to tady. První pondělí, první pracovní den na cestě. Naštěstí jsem již pár dnů nezaměstnaný a můžu se naplno vydat vstříc cestě. Ráno si projíždím klatovské náměstí a tak trochu nepospíchám a přemýšlím kudy vlastně pojedu do Protivína, kde mám být ve čtvrtek večer na Jarním Cyklofestu. Na ulici mě oslovuje pán a že prý jestli nejsem ten cestovatel, o kterém ráno četl v novinách? Nojo, jsem:-) Popřál mi šťastné cesty a já si uvědomil, že by bylo dobrý si tedy koupit dnešní noviny, abych se ve světě v případě potřeby mohl prezentovat. Byla toho plná trafika, teda vlastně Mladá Fronta i Klatovský deník. Procházka po Klatovech mě tak vysílila, že jsem na konci Klatov v restauraci U Lva zaparkoval a dal si oběd. Moc jsem nesnídal, a tak oběd si zasloužím větší. Mezitím se venku rozpršelo, ale naštěstí nikam nepospíchám, tak si po jídle dávám ještě jedno pivíčko a k přečtení novin si objednávám kávičku. Mezitím se mě opatrně zas pan výčepní ptá, jestli jsem ten, o kterém ráno četl v novinách a nakonec si přijde popovídat celý personál lokálu včetně kuchařky.
Už mě nějak nebaví sedět sám v hospodě, tak zkouším konečně vyjet z Klatov. Déšť není tak strašný, jak se zdálo. Jedu pomaličku, kolo je těžké, naštěstí kopce ještě nejsou velké, ale za Nýrskem to chtělo už odpočinek. Myslel jsem, že posvačím u Nýrska v blízké hospůdce Zemanka, ale měli bohužel zavřeno. Tak pokračuju dál na Dešenice. Tam už hospoda byla otevřená, ale bez jídla. Jen pár štamgastů a výčepní a všichni byli docela v náladě. Asi radost z toho, že mají pracovní pondělí za sebou. Dávám si dvě piva, jsem zván na frťana a na konec i na nocleh. Pan výčepní mě nechává přespat v salonku hospody. Co víc si přát. Venku nic moc a tady na zemi je to úplně super. Prostě v suchu pod střechou.

2. den, Neděle 12. května 2013, Výlet do Klatov

Černá věž v Klatovech

Ráno vstáváme s Martinem do sluníčka a Vojta, který nechtěl spát pod hlučícím mostem a spal poblíž někde v jinším lesíku nás okamžitě nachází a společně odjíždíme na sraz a snídani na dobřanské náměstí. Při prvních ranních soustech na náměstí, ještě dřív než přijíždí další kamarádi od plzeňského vlaku nás obšťastňují dva cyklocestovatelé ze Švýcarska, kteří přes Dobřany putují do Norska. Povedenej párek. Trošku jim závidím, že jsou dvá, ale i tak vím, že od teď jsme na stejné vlně. Balíme saky paky a v početném pelotonu asi šesti cyklistů odjíždíme vstříc dalším kilometrům. Jedu v okolních kopcích docela pomalu, ale všichni na mě solidárně čekají. Počasí se trošku kaboní a těch pár kapek a krup vlastně nestojí ani za řeč. Postupně k večeru dojíždíme do Klatov, do lokálu, který je nejblíž k nádraží. Kamarádi chtěj být co nejdřív doma, přeci jen je už neděle odpoledne, ale já schválně zpomaluju a zdržuju, aby jim ujel vlak a ještě jsme spolu mohli spolu chvíli posedět. Nojo, ale další vlak už jede a loučení je tady. Nic moc pocit, to vám teda povídám. Kamarádi mizí, někam pospíchají a já mám najednou tak strašně moc času a jsem tak strašně sám. No, je to můj boj. Ještě teda přijíždí kamarád Mireček svým vozem a dáváme poslední nápoj a taky se loučíme. Já nasedám na kolo a jedu do předem vyhlídnutého lesíku u Klatov a ulehám do spacáku. Jen tak pod širákem, i když vím z facebookovského pozdravu od mámy, že mají být v noci přízemní mrazíky. Nový spacák, ale funguje skvěle a spí se nádherně.

1. den, Sobota 11. května 2013, Start

Před jedenáctou hodinou ranní přijíždím na náměstí Republiky v Plzni. Vždycky tam přijíždím se rozloučit s přáteli, když někam jedu. Každý rok v tuto dobu potřebuji někam jet, někam za hranice našich snů. Ale teď je tomu jinak. Když jsem směle před asi patnácti lety v hospodě prohlásil, že objedu svět jako Víťa Dostál, byl jsem všem k smíchu. Všichni se smáli a musím uznat, že v tu dobu jsem opravdu moc nevěděl co je kolo? Co je cestování na kole?
A teď po těch letech tu tlačím přetížené kolo na náměstí a tuším, že něco velkého začíná. A že to nebude obyčejná cesta na dva, tři měsíce.
Dneska je to jinak. Po dvouletém přemýšlení, ročních přípravách, které v posledním půl roce nabývají nezvyklého tempa. Teda pro Šneka nezvyklého tempa. A poslední dva týdny, tři dny... to bylo peklo pro všechny Šneky, pro všechny, kteří mají vždy na všechno dost času.
To že tu stojím před jedenáctou na náměstí a sotva opřu kolo o lavičku u kostela, tak se ke mně žene pár příbuzných, kamarádů, ale hlavně smršť mikrofonů, kamer a dalších diktafonů a dobře vím, že je to výsledek mého několikaletého snažení v oboru cykloturistickém.
Zájem médií o cestu, teda aspoň o začátek cesty mě nepřekvapil. O to více mě párkrát během loučení překvapila slza v mém oku a i ten hlas jsem měl najednou nějaký zastřený. No, snažil jsem se to ustát, a svým smíchem a sem tam rádoby vtipnou poznámkou ke své cestě, jsem se snažil maskovat své rozpoložení. Snad se to povedlo. Všem moc děkuji na tomto místě. Nečekal jsem takový zájem a byl jsem hodně překvapený, kolik se vás přišlo rozloučit. Děkuji všem, a ne jen těm, kteří ve chvílích loučení, objetí, polibků na rozloučenou mě strkali nějaké dárky na cestu. Několik lidí jsem neviděl několik let a najednou tu stojí přede mnou a loučí se. Některé lidi vidím i poprvé v životě a taky se loučí. Tak já se loučím taky a vím, že dvanáctá hodina se blíží a budu muset pomalu vyjet.
První kilometry cesty za doprovodu filmařů z TV stanice Barandov mě provází i pár přátel na svých kolech. Udělali si na dnešní den čas a jedou mě doprovodit aspoň na hranice města Plzně. Jedna z prvních zastávek v černickém pivovaře Purkmistr mě přináší další překvapení. Přijíždí se k pivíčku rozloučit dalších pár přátel, kteří kolu zas tak moc často neholdují. Polívka gulášová, několik piv, slov a další polibky a objetí a najednou je tu chvilka potřeby zas popojet o kus dál. Sobota se totiž už nachyluje ke svému odpoledni a já jsem pořád vlastně ještě nevyjel z Plzně.
V dalších kilometrech mě už doprovází jen pár přátel, kteří mě chtějí doprovodit po celý víkend až do Klatov. V dešti k večeru dojíždíme do další, dneska už v zásadě konečné zastávky v Dobřanech. A nemyslím tím místní ústav pro chorobomyslné. I když tam určitě mají velké oddělení pro cestovatele. Myslím tím známý hotýlek a pivovárek Modrá Hvězda na místním náměstí. Pár přátel odchází na vlak do Plzně. Teplá postel v pokoji je jim přednější než postel s nebesy. Ale slibují, že ráno opět přijedou na další den putování. Pak se do hospůdky přichází ještě postupně rozloučit pár mých známých kolegů z práce a nečekaně i kamarád Milan Hrubešů přispěchal na jedno pivko. Pohodový večer plný povídání a posledních pivíček byl výtečný. Výtečné také bylo, když jsme k večeru pár štamgastů ukecali, že se nechtějí dívat na fotbal, ale že chtějí odkoukat zprávy na TV Barandov. Běžela tam úplně čerstvá reportáž z mého dopoledního odjezdu. A já jsem si uvědomil, že když už se něco říká v televizi, že to přeci jen může být někdy pravda. :-)
Noc jsem plánoval strávit pod místním mostem, ale ten bohužel byl obsazen místní omladinou a tak jsme popojeli k dalšímu, a to dálničnímu mostu, kde nocleh už nikdo nerušil. Jen snad pár projíždějících aut, ale já jsem si představoval, že to je něco jako šumící příboj moře a únava za celý den mě během chvilky uspala. Spíše únava za poslední tři dni. Pořádně jsem v posledních dnech nespal. Balení, zařizování, bylo toho prostě moc. A taky jsem od úterka bojoval s reakcí svého těla na očkování žluté zimnice. Nu, jsem rád, že tu už ležím ve fungl novém, poprvé rozbaleném spacáku a začínám snít první noc na cestě.



 
Dokáže Šnek objet svět na kole?
 
Podpora zde:
Díky!
Posilovací stroje pro fitness Kettler (Německo)